Obyčejně

Valentýn je jen reklamní bublina!

27. února 2017 v 0:28 | Hiroko von Rabersdorf
A opravdu je? Kdo ví, možná je, možná ne. Velice záleží na vnímání. Ale to nás nezajímalo, my měly naprosto jiné starosti. Chtěli jsme romantickou schůzku a tak jsme šli na Lego Batamana. Dík Kájo, že jsi tak pošahaná jako já. :3 A teď už článek tak, jak byl skutečně prve napsán.

Už je to delší dobu, přesněji na Valentýna, co jsme se s mojí kamarádkou Kájou (tentokrát malou Kájou, která mi dělá parťáka při denním studiu a při zůzných dalších srandách, které je třeba podstoupit při studiu a zábavě ve velkoměstě) vydali do kina. Kája ode mě dostala k Vánocům poukázku na pozvánku do kina (a pak ještě do vybraného Kočkafé na dortík a čokošku) a rozhodla se jí využít právě v únoru, kdy běžel v kinech film Padesát odstínů temnoty...
no a tak jsme šli na Lego Batmana. Plakát opět ukraden z CSFD. Nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu, ale byl to asi
jeden z nejlepších filmů s Batmanem vůbec. Tohle se rozhodně povedlo! Naprosto jsem žasla nad tím, jak skvěle je to vychytané a bavila jsem se od začátku do konce. Batmanovi hlášky jsou nesmrtelné a Robin (Dick Grayson) je tady prostě k pomilování. Joker se samozřejmě vůbec nedrží v pozadí a zosnuje jeden z nejdokonalejších plánů (a zapojí do něj nejen další záporáky z Batmanovských filmů, ale i z dalších známých filmů a seriálů, za všechny je to třeba Harry Potter, Pán Prstenů, Doctor Who a vzpomenu si třeba ještě na hororovou komedii Gremlins) na to, jak zničit Batmana, protože proč ho bude nechávat vyhrávat, když si ho jeho hrdina neváží, žejo! Nic takového, protože i záporáci potřebují od svých hrdinů trochu té "lásky" (ještě dodám, že láska mezi Batmanem a Jokerem je velice silně poodbné té lásce, kterou mezi sebou často pěstují sourozenci). Jediné, nad čím jsem trochu uvažovala bylo, jak to vnímají děti a jestli se u toho baví. Já sice miluju animáky a místo krve mi v žilách proudí Disney s Pixarem a dalšími studii věnující se animacím, ale jsem už (svým způsobem) dospělák a jsem schopná pobrat i to, co mi třeba dřív unikalo. Nebo je to tím, že jsem zkažená a děti se u toho baví jinak? Nejsem si jistá a v kině s námi byly děti jen dvě (celkem nás tam bylo, asi 8-10, takže docela dobrej průměr ne? :D) a smích nebyl slyšet, jako to bývá u "normálních" animáků. Takže těžko posoudit. Vím ale, že v nějaké recenzi tatínek psal, že se u toho bavil víc než jeho potomek (syn). Prostě sranda pro dospěláky a teenegery, ale pro mladší děti zas až tak moc ne. Na CSFD má film celých 74% a fakt si je všechny zaslouží!

Pamatuju si, že jsem chtěla ještě napsat nějaký svůj zážitek s Kájou, ale nejsem si nějak schopná uvědomit, čeho se měl týkat a proč jsem si ho tolik chtěla zaznamenat, když teď je z hlavy (asi nadobro) pryč. Myslím, že tohle zapomínání má částečně na svědomí psaní diplomové práce, které mě teď tíží. Moje hlava se snaží zapamatovat si všechny ty motýlí srandičky a zapomíná, že svým způsobem vlastně nejsou tak důležité, jako zážitky, které prožíváme s kamarády. Na druhou stranu, třeba je ta "věc" jen dobře uložená a až ubyde starostí, a vytřídím si motýlí informace, pak si vzpomenu? To bych moc ráda. Zážitky s Kájou mě baví. Kája je nejlepší.

Dneska už je to od Valentýna moc času a přihodilo se moc věcí, o kterých chci napsat, ale to zase jindy. A tentokrát snad dřív než na to zase začnu postupně zapomínat v návalech motýlů. Než se ale do toho vrhnu, ještě bych chtěla vypíchnout krásnou perličku, která se přihodila na kolejích a jak vtipní studenti dokáží být.

Na kolejích se dějí naprosto krásné a kouzelné věci. Jasně, někdy je provází hromada řevu a dost častu se neobejdou bez alkoholu a jiných omamných látek, ale přesto myslím, že téměř vždy jsou kouzelné. A to i přesto, že ti stejný studenti v záchvatu opilosti rozhází po celé chodbě celý koš a trápí tak paní uklízečku.
Jedna zvláštně kouzelná věc se stala poměrně nedávno. Nadšeně jsem si ji "ofotila" a naprosto bez výčitek ji sem přidávám i se jmény autorů, protože myslím, že by bylo smutné cenzurovat tak geniální duše.


Aneb o tom, jak i dveře na kolejích občas žijí svým vlastním životem. I dveře mají právo na život! Jen by mě zajímalo, proč do sprchy jeli výtahem o patro níž? Možná bylo ve sprchách na jejich patře plno?
Jakékoliv teorie potvrzující nebo vyvracející mou teorii vítám. :D
Druhá věc, kterou bych ráda vypíchla a která se vyskytla na facebookových stránkách našich kolejí je tato. Je to ta nejgeniálnější reakce na prosbu, jakou jsem kdy slyšela a myslím, že jen tak něco ji nepřebije. Opět přidávám i se jmény účastníků, protože geniální duše by se cenzurovat neměli a proto to neudělám. Třeba, až budou jednou starší a uvidí tento výstřižek někde kolovat (kdekoliv, záleží, jaká příjde po facebooku módní vlna) připomenou si svoje krásné kouzelné mládí.


A těmito perličkami uzavírám Valentýnský článek a doufám, že jste si ten den užili tak jako každý jiný a snad ještě lépe, protože 14. února je o jeden den blíž jaru než 13. února. :D Sama se už moc těším, až se dám do sepisování dalšího článku, který má zatím jen kostru, a připomenu si, co úžasného se v mém (obyčejném?) studentském životě všechno děje a jak prímové mám kamarády. Lidské i zvířecí, kteří mě nenechají zahálet a topit se v neštěstí a místo toho podporují moje milé šťastné dny svými ještě milejšími osobnostmi a úsměvy.

A protože chceme končit článek úsměvy, posledním obrázkem je tu Apllónův syn Will (při prokliku budete odkázáni na autora tohoto úžasného díla). Přeci jen, kdo jiný by mohl být usměvavější než syn slunečního boha. Čímž se tak nenápadně snažím udělat reklamu knižní serii od Ricka Riordana, kterou právě čtu.

Percyho Jacksona určitě znáte, tato serie má filmová zpracování dvou prvních dílů (Zloděj blesků a Moře nestvůr, ani jeden film se nepřehoupl přes 70%, co hůř nepřehoupl se ani jeden z nich přes hranici 60%). Naneštěstí se s knihami poměrně míjí a film vůbec nevyužívá knižní potenciál a už vůbec ne jeho humor, který nemá chybu! Mění charaktery postav, jejich vztahy mezi nimi a dokonce i "zaměstnání" postav. Vynechává důležité informace, které mi teprve po přečtení knih začínají i ve filmu dávat smysl.

Kašlete na film! Přečtěte si knihu, protože narozdíl od filmů, všechny knihy pana Riordana jsou v červených číslech a velice často se nachází nad 90% při hodnoceních! A to se rozhodně vyplatí! Dokonce i mě to přinutilo překonat své malé strachy a dopachtit se do knihovny, kde jsem se statečně (po pěti letech, bez vědomsoti, že je tu knihovna) zaregistrovala a vypůjčila si několik částí. Hltám to!

A o překonávání strachů třeba v příštím článku.
Pac.


Vánoční události

20. února 2017 v 12:44 | Hiroko von Rabersdorf
...
...poslední dobou se dějí věci, který se mi nelíbí, ale které asi nemůžu moc ovlivnit.
Nebo možná můžu, ale nechci, protože se mě týkají jen okrajově. Vlastně, jen tím, jaký mají na mě vliv. A ten vliv je nic moc. Popravdě pak nemám moc chuť na nic. A už vůbec na nějaké "hang out" s lidma, kterých se to týká.
Protože musím pořád dokola říkat "ale mě to nezajímá", "to je vaše věc"... Já to nechci řešit, přece nemůžu za to, jací k sobě lidi vzájemně jsou, jak se k sobě chovaj. To si musí srovnat sami ve své hlavě a já nechci poslouchat nic, co se toho týká. Zvláš ne proto, že stojím někde mezi. Nejsem soudce. A právě proto, že se děje tohle, snažím se a chci si připomenout něco pěkného, co se mi přihodilo. Už je to nějakou chvíli, ale i tak! Vánoce.
Vánoce miluju. Já vím, že spousta lidí kňourá a těší se až bude po těch hrozných svátcích. Někdo dělá Vánoce jen kvůli svým dětem. A pak jsou tu moji rodiče. Ti sice bručí, že vánoce v krámě začínají už v září, ale zároveň se těší na svátky jako takové. Na tu šňůru pohádek v televizi, na vonící cukroví a "rybišku". Těší se, až díky výmluvě "vánoce" uvidí celou rodinu. Těší se právě na rodinné návštěvy, které povětšinou znamenají "vyžrat sestru nebo babičku" a je sranda. Hrají se hry a povídá se o všem a v pozadí běží pohádky a stůl je plný cukroví a všechno to voní. Vánoce jsou prostě boží. Bez Vánoc by nebyl rok kompletní. Mám Vánoce ráda.
Ty letošní se obzvlášť povedly. Se správnou náladou mi pomohl můj vedoucí v práci a tři a půl hodiny jsme týrali ostatní zasmětnance vánočně laděnýma písničkama jako je třeba Jingle Bell Rock. Yay! Zrovna jsme spolu pracovali na stejném úseku, takže jsme si u toho i pěkně zabékali a zatrsali. Ačkoliv myslím, že někteří z nás měli opravdu slušný tik. Hehe.
A ačkoliv vánoce nejsou jen o dárcích, letos jsem byla z pár opravdu překvapená a nadšená. Samozřejmě můj top dárek jsou každoročně knihy, ale letos! Letos to můj tatínek překonal. Pracovní boty, tadááá!


















Boží ne? :D Krom bot jsem dostala ještě spoustu dalších věcí, jako model žraloka (kvík!), deku s Bezzubkou (kvík!) kopec knih (íík!, ale bez fotografie.. :D) a ponožky (aww <3)

Kromě toho, co jsem ale dostala se mi podařilo darovat i pár "home-made".. nebo aspoň vydřených věcí. Pro sestřičku kresba na tričko (za pomoci Nikolky, užasnýho překreslovače pidi obrázků, děkuju! :*) a pro Alexe hrníček s inspirovaným potiskem jehož výroba mě stála několik hodin nervů s vylepšováním kvality a nakonec se při zadávání návrhu všechno pokazilo a bylo třeba to vyjednat po mailu (děkuju hodné slečně, co to vyrobila, tak aby to správně vypadalo!, i když nemusela) S hrnečkem pózuje taky Alexandr, ale ten malý Velký Alexandr.


Tak... a to by bylo k tomuhle Vánočnímu článku (v únoru, haha..) všechno. Teď už mám rozepsaný článek, který se týká zase dalších, jak jinak než veselých, událostí. Doufám, že mi nebude trvat jeho sepsání měsíc, tak jako to trvalo u tohohle článku.
Ale...
Kdo ví...
Hauk. :D

Sníh a jiné starosti

17. ledna 2017 v 12:14 | Hiroko von Rabersdorf
Myslím, že člověk dospěje ve chvíli, kdy přestane mít rád sníh.
Jinak není možné, že na FB si každý druhý stěžuje, že venku sněží a já se raduju. Co je lepšího než prokřupat se čerstvým sněhem, postavit si sněhuláka a pozorovat, jak se Šklíbě dělají na chlupech břicha kuličky sněhu (a ještě větší sranda je, když je vykusuje ven) nebo jak se ta šílená černá kočka plíží sněhem a myslí si, že není vidět. Jo! FB, to je místo, kde si všichni a kdokoliv může stěžovat na cokoliv. FB dělá mezi lidma zlo, protože drby už nejsou drby a vidí je mezi sebou všichni, stačí dát "lajk". I proto se ho snažím využít spíš jako chatovací mísnost a informačních server. V tom je to super, člověk si může vybrat (relativně, bývalo to lepší), co se mu bude zobrazovat na zdi. U mě je to spousta sarkastickejch vtípků, informace z různych ZOO (nejen v České republice), knižní a psí news, Africký národní parky, Austrálie s jejíma zajímavostma a Japonsko. Japonsko a všechno kolem něj... jo a BJD, což je dneska už celosvětovka. Dřív to ale byla ryze asijská sranda. Určitě jsem toho spoustu vynechala. Tím "spoustu" myslím samozřejmě různé fandomy. Za všechny mě napadá třeba Harry Potter, což mě vede k mému včerejšímu výletu!
Někdy je docela dřina najít parťáka, který má čas, chuť a peníze... u kina pak nastává ještě jeden problém a to je věta: "No my jsme na tom byli..." bleh. Noa! však můžem jít znova. Pro mě se všechny tyhle tři problémy spojili do jednoho. Papá Fantastická zvířata, letos se v kině neuvidíme. A taky jsme se neviděli. Smutné... zázrak se ale stal právě včera! Přijela parťačka s časem, chutí i penězmi a navíc ten film neviděla! Jupí! Jako bonus film hraje pořád ještě dost kin (to je výhoda velkoměsta), takže jsme vyrazily! Muhahaaaaa! To byl osud a navíc sněžilo. (Plakát vypůjčen na CSFD...)


Moje málo k filmu. Hodnocení: překvapivě dobrý! Je tam jen pár chvil, kdy se člověk trochu nudí nebo nechápe (protože kouzelník drží v ruce hůlku, ale nepoužije ji! radši bude běhat jako trotl) a některé scény jsou zbytečně natažené (ačkoliv jsou akční, tak to možná nadšenec akce toliko nezaznamená). Hlavní postavy jsou zajímavé, mají svoje charakteristické rysy. Je tam spousta zvířátek a Mlokův kufr je stokrát lepší než Hermionina kabelka. :D Navíc je tam naprosto dokonalý mudla! Je to podle mě asi nejlepší charakter tohohle příběhu. Ostuda Rowlingové, bych skoro řekla. :D Mlok aka Newt za ním docela dost pokulhává a to i přesto, že on je tu "učitel". Možná je to tím, že je trochu ňouma a stydlín (hodně lidí mi tvrdí, že tenhle Mlok se chová jako autista, kdoví-) a i když má roztomilý úsměv a bezva koníček, nějak mi přišel takový všední, mudlovsky obyčejnej.
Naštvala mě klasika.... že se amíci, chovají jako amíci. Prvně vražděj a pak myslej. Proto se všechny mimozemský invaze, které začínají v USA vždycky zvrtnou. A taky mě zaskočil Depp jako Grindewald. Já jsem věděla, že tam je a věděla jsem, kdy tam bude. Ale stejně... moc mi tam nepasuje (a omlouvám se všem, co ho rádi. Ale je to starej, schlastanej pirát, ne kouzelník a už vůbec ne Grindewald).
Závěrem. Rowlingová tomu nedá spát a Fantastická zvířata prý mají mít pokračování (prý čtyři další filmy?!). Nevím, co tam chtějí dál tajtrlíkovat. Asi něco s Grindewaldem a tudíž i mladší verzí Brumbála? Nechám se překvapit a třebas do tý doby překousnu i Deppa, kterýho mám jinak hrozně ráda, ale tady ne. Promiň Johny.






A pak jsme šli kolem Hamleys...
BUM!
IRON MAN... tohle je jeho mladší bratr, měli i většího!
A pak jsem se šli kouknout dovnitř a ...

Douh!
Je to peklo nebo ráj?

<--- naštěstí nešel koupit.
Teda... ne za obnos, kterej máme.
Uf?!


Návrat návratů?!

15. ledna 2017 v 23:08 | Hiroko von Rabersdorf
Poslední dobou mívám pocit, že je všechno fajn... pak na prdlajs a pak zas fajn. Prostě (bezva) kolotoč.
Málo kdy mám teď možnost si někomu postěžovat a většina rozhovorů se nakonec neuděje, uděje v mojí hlavě a nebo je zažehnán fyzickou prací, aktuálně odklízením sněhu, což ale brzy taky skončí... sbohem vesnice, ahoj velkoměsto. Když jsem doma pomáhá mi v tom taky naše milovaná kočičí obluda Šklíba, o kterou se dá pořád starat (i když to není vždycky doceněno předením). Česat kožich, aby nedredatěl, mazlit, lovit nebo trénovat povely! No ano! Možná o tom jednou napíšu celý článek (je rozepsaný už skoro rok) i s fotkama a videem. Aktuálně je ale venku zima a nikomu se nechce v takovým počasí trénovat. Maximálně udělat pár blbinek za pamlsek a pak se zase stočit do klubíčka v teple kurníku. Na dokumentační fotografii třeba panáčkování.


Zkoušela jsem taky čtení, malování, psaní (tedy příběhů),... ale jsou to činnosti od kterých člověk myšlenkama celkem snadno uteče a pak se dostávám zpět k rozhovorům v mojí hlavě, které ale nejsou k ničemu. Možná je to tím, že jsou moc jednostranné. Haha.
A pak jsem si vzpomněla na blog, deníček.. co funguje už milion let a vlastně mi vždycky docela pomohlo napsat si sem, co pěkného se mi děje. Jen tak, pro připomenutí. A protože mně letos (už za pár měsíců) čekají státnice a snad úspěšný zakončení školní docházky titulem, ... uch, prostě budu rozhodně potřebovat připomínat, co pěkného se mi děje a ne jen to, jak co hodinu bulím nad patláním diplomové práce nebo překladem článku. Checht? Asi ne... Vůbec si nevybavuju, jak jsem psala diplomku a co hůř, nikde jsem si o tom nenapsala!

Ale o tomhle si možná napíšu... možná.

Muhahuhahuhaa.

A já vím, že jsem pako..

6. července 2014 v 21:41 | Hiroko von Rabersdorf
ale je to těžký.
Už třetím rokem (vlastně už tři a půl) jsem vlastníkem resinového pokladu, prince Lawriho a už dva a půl toužím po jeho společníkovi. Ale peníze... ale šetřím.
A šetřím a pak příjdou důležitější věci, které je nutné zaplatit (mám staršího pejska a ono mu teď nebývá pořád hej, jako mu bývalo, když mu bylo ještě "jen" 9 let), ale to nevadí, budu šetřit znovu a jednou se došetřím. Takhle si to říkám, rok co rok a už po třetí jsem začínala od začátku rozhodnutá, že tentokrát to výjde.
A pak jsem odpromovala a babičky a rodiče mi dali překrásnou částku, která mi zkrátila počet šetřících dnů na nulu a já už jsem byla rozhodnutá, po výplatě si svého vysněného druháčka objednat. Mamince jsem to přišla vesele oznámit a sdělila jí sumu (ví i kolik stál Lawri). A maminka, místo, aby mi jako u Lawriho řekla: "No tak si ho objednej." Mi to vymluvila... jedinou větou. A mě je smutno, protože já vím, že teď už po výplatě nepůjdu a neobjednám si žádnýho vysněnýho Vůdce.
Nechám všechny ty peníze ležet a neužiju si z nich ani korunu, protože nic jinýho nechci.
Využiju je až zase Bert onemocní. A budu ráda, že je v pořádku a to bude všechno. :)
A i když vím, že na veterinární výdaje se mi ty koruny budou moc hodit, tak je mi ze mě do breku, protože jsem tolik chtěla a už jsem se těšila. Ale jsem trotl. A budu mít vždycky prd. Jenže pro mě je důležitý, aby s tímhle mamka souhlasila a když tentokrát nesouhlasí... tak nic nebude. :)
A mně bude smutno, protože ty peníze vlastně ani nechci a nepotřebuju, když si za ně nemůžu pořídit, co chci.

AnimeFest 2014

19. května 2014 v 11:08 | Hiroko von Rabersdorf
To je málo spánku na tvrdé podlaze.
To je několik tisícovek (divných) lidí, nacpané šaliny, mega obrat blízkého Albertu.
To je smrádek (ale teplíčko) přes noc v sále A.
To je legrando a nevyspání, rozcuchaný vlasy a bolavý oči!
Yay!
Za rok zas!
:D

A tak...

10. dubna 2014 v 12:20 | Hiroko von Rabersdorf
V podslední době je mi smutno a odstrčeno.
Těžko se to popisuje, ale jsou to rozhodně negativní pocity a mně se nelíbí, že je mám a musím s nima bojovat, případně se tvářit, že je všechno v pořádku, když v mým vnitřním světě není. Ale přece nemůžu obtěžovat lidi kolem sebe, když sami mají milióny svých problémů. Viditelně lépe mi bylo po sobotní (5.4.) felinoterapii, kdy jsem se mezi lidmi a kočkami cítila dobře a vsele a pak to šlo zase do kopru. Ale okavidně to fakt zabírá. :)
Chyba je u mě.
Už jsem se naučila ovládat svoje žárlivý výstupy. Trvalo to dlouho a stejně jsem je nenastavila správně, protože místo toho, abych si byla schopná uvědomit vlastní hodnoty, obracím ten negativní pocit do sebe a jak by řekl profesor Bartoš, pěkně si je uvnitř hňahňám. Někdy si myslím, že tak nějak to mají i psychicky nemocní lidi, co v závěru někoho přepadnou nebo zamordují a trochu mě to děsí. Já nikoho přepadnout ani zamordovat nechci.
Život je těžkej. Budu doufat, že mě vyléčí Bert. :)

Vycházka 1.2.2014

5. února 2014 v 12:28 | Hiroko von Rabersdorf
Byla to odměna za mou úspěšně splněnou zkoušku (a ukončení zkouškového) a mělo to být veselé a zábavné. A bylo, ale ne až do konce. Vybrali jsme si k vycházce ten nejufoukanější den, jaký jsme mohli, klasika. Když je venku hezky nikam se nám nechce. Cha cha.
Původním plánem bylo vzít to přes les, ale když jsem viděla, jak se naše smrková monokultura ve větru klátí, rychle jsem si to rozmyslela a šli jsme přes pole. Bylo to príma (ale propásli jsme jedoucí vlak!) během vycházky spolu osvěžujeme všechny "triky" co už Bert umí a trenujeme i to, co Bertovi ještě moc nejde. A je to čím dál lepší, na vodítku. Heheh... hold nemůžeme mít všechno, ale to příjde! Dřív nebo později. ;)
Vzali jsme to přes pole a přes náš oblíbený Kotasák, kopec, kde se v pastevním období pasou kravky (a mám to tam tehdy radši a Bert asi taky, protože je to vzrušující a zajímavé). Měla jsem v plánu psisáka pustit, ale tak moc se rozfoukalo, že jsme to raději zrychlili a cestu vzali poklusem (a já jsem při běhu málem dostala infarkt, kde je léto, kdy jsem to zaběhla a ani se moc nezadýchala). Foukalo tak, že by to utrhlo hlavu a proti mě, možná proto jsem se tak zadýchala. :D A pak už hurá na cestu domů.
A pak se to stalo.
Po cestě od vlakové zastávky přes jeden z plotů přeskočil pes a okamžitě se vrhnul na Berta. Naštěstí mu nešel po krku, ale po zadku. Pán, kterému pes (a který byl naštěstí extra pohotový) patřil byl asi v mnohem větším šoku než já a Bert. Berta jsme tam div nekřísli, byl v opravdu velkém šoku. Na místě jsme žádné kousance nenašli a potom, co se Bert zmátořil jsme tedy šli domů. Bert vypadal v pořádku, takže jsme nic neřešili, večer mi mamka tvrdila, že je Bert přešlý, ale když jsem za ním šla já, byl v pořádku. Druhý den to bylo mnohem horší a neděle pro Berta byla velmi útrpná, takže jsme v pondělí navštívili paní doktorku. V pondělí bylo Bertovi už o málo líp a cesta v autě pro něj (jako vždycky) byla zážitek. Kvůli jeho snaze dostat se ze zadních sedaček na přední jsme málem nabourali. Tudíž jsem si ho přesunula dopředu, kde už byl hodnej. Na veterině jsme byli úplně sami a tak si nás vzali hned. Našli jsme kousanec. Na místě, kde mě ani nenapadlo, že by mohl být. Bertíka nám paní doktorka opíchala hned třemi injekcemi a něco jsme dostali domů. Na cestě zpět mi Bert zhučel při rychlejším rozjezdu pod sedačku a málem jsme znovu nabourali, protože sbírat Berta z podsedačky a řídit rovně je dřina. :D Naštěstí jsme i domů dorazili v pořádku. Bert si výlet užil, jen klidové doporučení, které dostal ho moc netěší (ale naordinovala jsem mu aspoň dvě krátké vycházky, aby se mi nezbláznil úplně). Ale už je mu líp. V neděli byl bolavý tak, že odmítl celý den žrát a tak smutného psa jsem nikdy neviděla. Teď už je to zas náš veselý Bert, i když pořád bolavý. :)
A pár fotek, které jsem pořídila při procházce. :3 A tady je kouzlo! Prý, že dotykové telefony nereagují na ruce v rukavicích. Nu, ten můj je divný a reaguje,.. což je jedině plus, protože sundávat rukavice bych si v té zimě nechtěla. :D A odkaz na celou meeeega galerii. :D
Sluníčko zapadající za náš oblíbený kopec - Kotasák.
Bert je celý já, taky na spoustě fotkách spí. A jako zbytek mé rodiny (která se na fotkách cpe) má na většině fotek piškot nebo jiné pochutiny. :D
Výjmečně spolupracující psisko. :D

Citové zvratky (a příště snad zas veseleji)

13. ledna 2014 v 20:29 | Hiroko von Rabersdorf
Lidi si o mně myslí, že jsem neuvěřitelně šťastný a pozitivní člověk.
Ha… hahaha.
Vlastně já jsem! Opravdu. Když jsem tam, kde chci být s lidmi, které mám ráda.
Což se, bohužel, poslední dobou neděje tak často. Já vím. Nemůžu mít všechno, ale všechno přece nechci! Chci jen trošku …
Stačí mi málo k tomu, abych byla šťastná a uvolněná. Úplně malinko. Třeba super taška s Burákem od rodičů, což byl absolutně nejlepší dárek, procházka s Bertem, a když je venku fuj blátivo a my se v tom můžeme vyválet a nikdo se na nás ošklivě nedívá. Když mi někdo popřeje pěkný den a hezky se usměje. Když sněží a mráz štípe. Když se můžu zašít s knížkou nebo Lawrim. Když se jde na výšlap. Když se sejde celá rodina. Když dostanu štípanou pusu. Když mi slepice dělají dravé ptáky.
Taky mi bohužel stačí dost málo k tomu, abych byla nešťastná. Aby se mi hrůzou a stresem třásly kolena, ruce i hlas.
Umím být srab i odvážná.
Co neumím, je říct něco hned. Narovinu.
To není můj styl. Nevím, jak to popsat jedním slovem.
Když se mi něco nelíbí, něco mě zklame, rozesmutní, naštve… zatlačím to. Zatlačím to a tvářím se, že to neexistuje. A tak se všechny ty ošklivý pocity uvnitř mě presují a presují… a pak. No, většinou nakonec bulím do polštáře, jak je svět ošklivej a zlej a jak nic není fér a "proč já"? Je to směšný.
Neumím s tím pracovat. Neumím pracovat sama se sebou. Je to děsivý. Nedokážu si představit, že takhle budu jednou žít. V zaměstnání určitě okamžitě zkolabuju. Možná, že zkolabuju už před bakalářkou. Nevím, co je horší.
Kromě toho všeho jsem profesionální ukončovač vztahů. Těch přátelskejch. Nevím jestli to je kladné nebo záporné hodnocení. Ale je to smutný, ve většině případů. Chybí mi. Aki mi chybí, Alenka mi chybí, Ilča mi chybí... chybí mi Terezka i spousta těch dalších, kteří se v mým životě ohřáli jen pár týdnů.
A chybí mi být doma.
Nechci vyrůst.

Milené stereotypy

11. srpna 2013 v 20:10 | Hiroko von Rabersdorf
Prý, že stereotyp je špatná věc, že člověka ubíjí. Že stereotyp, je jako klec.
Ale po tom, co si už měsíc žiju v jednom z nich je mi skvěle. Cítím se dobře a tak nějak si co chvíli říkám, "jo, tohle je to, co mě naplňuje". Nějak si uvědomuju, že až zase pojedu do Prahy a začnu chodit do školy bude se mi stýskat. Stýská se mi pořád, ale čím víc zvířátek mě doma čeká tím horší to je. Tak nějak předpokládám, že budu pár dní bulet do polštáře a prožiju si svůj nejhorší "houmsik" neboli stesk po domově.
Taky vím, že Prahu nesnáším. Možná je to právě z důvodu, že těžko ze mě bude človek, který si bude moci dovolit domek na kraji takového velkého města, abych si tam mohla pořídit zvířátka po kterých toužím.
Jsem vesničan. V hloubi duše to vím a líbí se mi to. Já chci žít ve vesničce s obří zahradou, možností vyrazit do lesa a nebo na pole. K čemu jsou mi parky, kde na každém kroku potkám člověka, když je ani vidět nechci...
Někdy si pak říkám, že jsem se měla na VŠ vykašlat. Raději dělat práci, kterou nemám ráda (ale nepředřu se tam) a ve svém volnu se blažit zvířátky, která miluju. Ale pak mi dojde, že VŠ nedělám jen proto, že chci titul, spíš se chci dozvědět něco nového, něco zajímavého. I když ze spousty věcí jsem zklamaná, tak je tu ta druhá část, která mě těší a baví. Mám teď docela strach z nadcházející bakalářské práce a snad i státnic a možná proto se mi stereotypy líbí. Je to příjemný únik. Navíc, když součástí takového stereotypu jsou zvířátka a zahrada. :)
Achjo, musím si úžívat svých dní, co to jen půjde a doufat, že, až to příjde, se nezhroutím.
 
 

Reklama