Valentýn je jen reklamní bublina!

27. února 2017 v 0:28 | Hiroko von Rabersdorf |  Obyčejně
A opravdu je? Kdo ví, možná je, možná ne. Velice záleží na vnímání. Ale to nás nezajímalo, my měly naprosto jiné starosti. Chtěli jsme romantickou schůzku a tak jsme šli na Lego Batamana. Dík Kájo, že jsi tak pošahaná jako já. :3 A teď už článek tak, jak byl skutečně prve napsán.

Už je to delší dobu, přesněji na Valentýna, co jsme se s mojí kamarádkou Kájou (tentokrát malou Kájou, která mi dělá parťáka při denním studiu a při zůzných dalších srandách, které je třeba podstoupit při studiu a zábavě ve velkoměstě) vydali do kina. Kája ode mě dostala k Vánocům poukázku na pozvánku do kina (a pak ještě do vybraného Kočkafé na dortík a čokošku) a rozhodla se jí využít právě v únoru, kdy běžel v kinech film Padesát odstínů temnoty...
no a tak jsme šli na Lego Batmana. Plakát opět ukraden z CSFD. Nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu, ale byl to asi
jeden z nejlepších filmů s Batmanem vůbec. Tohle se rozhodně povedlo! Naprosto jsem žasla nad tím, jak skvěle je to vychytané a bavila jsem se od začátku do konce. Batmanovi hlášky jsou nesmrtelné a Robin (Dick Grayson) je tady prostě k pomilování. Joker se samozřejmě vůbec nedrží v pozadí a zosnuje jeden z nejdokonalejších plánů (a zapojí do něj nejen další záporáky z Batmanovských filmů, ale i z dalších známých filmů a seriálů, za všechny je to třeba Harry Potter, Pán Prstenů, Doctor Who a vzpomenu si třeba ještě na hororovou komedii Gremlins) na to, jak zničit Batmana, protože proč ho bude nechávat vyhrávat, když si ho jeho hrdina neváží, žejo! Nic takového, protože i záporáci potřebují od svých hrdinů trochu té "lásky" (ještě dodám, že láska mezi Batmanem a Jokerem je velice silně poodbné té lásce, kterou mezi sebou často pěstují sourozenci). Jediné, nad čím jsem trochu uvažovala bylo, jak to vnímají děti a jestli se u toho baví. Já sice miluju animáky a místo krve mi v žilách proudí Disney s Pixarem a dalšími studii věnující se animacím, ale jsem už (svým způsobem) dospělák a jsem schopná pobrat i to, co mi třeba dřív unikalo. Nebo je to tím, že jsem zkažená a děti se u toho baví jinak? Nejsem si jistá a v kině s námi byly děti jen dvě (celkem nás tam bylo, asi 8-10, takže docela dobrej průměr ne? :D) a smích nebyl slyšet, jako to bývá u "normálních" animáků. Takže těžko posoudit. Vím ale, že v nějaké recenzi tatínek psal, že se u toho bavil víc než jeho potomek (syn). Prostě sranda pro dospěláky a teenegery, ale pro mladší děti zas až tak moc ne. Na CSFD má film celých 74% a fakt si je všechny zaslouží!

Pamatuju si, že jsem chtěla ještě napsat nějaký svůj zážitek s Kájou, ale nejsem si nějak schopná uvědomit, čeho se měl týkat a proč jsem si ho tolik chtěla zaznamenat, když teď je z hlavy (asi nadobro) pryč. Myslím, že tohle zapomínání má částečně na svědomí psaní diplomové práce, které mě teď tíží. Moje hlava se snaží zapamatovat si všechny ty motýlí srandičky a zapomíná, že svým způsobem vlastně nejsou tak důležité, jako zážitky, které prožíváme s kamarády. Na druhou stranu, třeba je ta "věc" jen dobře uložená a až ubyde starostí, a vytřídím si motýlí informace, pak si vzpomenu? To bych moc ráda. Zážitky s Kájou mě baví. Kája je nejlepší.

Dneska už je to od Valentýna moc času a přihodilo se moc věcí, o kterých chci napsat, ale to zase jindy. A tentokrát snad dřív než na to zase začnu postupně zapomínat v návalech motýlů. Než se ale do toho vrhnu, ještě bych chtěla vypíchnout krásnou perličku, která se přihodila na kolejích a jak vtipní studenti dokáží být.

Na kolejích se dějí naprosto krásné a kouzelné věci. Jasně, někdy je provází hromada řevu a dost častu se neobejdou bez alkoholu a jiných omamných látek, ale přesto myslím, že téměř vždy jsou kouzelné. A to i přesto, že ti stejný studenti v záchvatu opilosti rozhází po celé chodbě celý koš a trápí tak paní uklízečku.
Jedna zvláštně kouzelná věc se stala poměrně nedávno. Nadšeně jsem si ji "ofotila" a naprosto bez výčitek ji sem přidávám i se jmény autorů, protože myslím, že by bylo smutné cenzurovat tak geniální duše.


Aneb o tom, jak i dveře na kolejích občas žijí svým vlastním životem. I dveře mají právo na život! Jen by mě zajímalo, proč do sprchy jeli výtahem o patro níž? Možná bylo ve sprchách na jejich patře plno?
Jakékoliv teorie potvrzující nebo vyvracející mou teorii vítám. :D
Druhá věc, kterou bych ráda vypíchla a která se vyskytla na facebookových stránkách našich kolejí je tato. Je to ta nejgeniálnější reakce na prosbu, jakou jsem kdy slyšela a myslím, že jen tak něco ji nepřebije. Opět přidávám i se jmény účastníků, protože geniální duše by se cenzurovat neměli a proto to neudělám. Třeba, až budou jednou starší a uvidí tento výstřižek někde kolovat (kdekoliv, záleží, jaká příjde po facebooku módní vlna) připomenou si svoje krásné kouzelné mládí.


A těmito perličkami uzavírám Valentýnský článek a doufám, že jste si ten den užili tak jako každý jiný a snad ještě lépe, protože 14. února je o jeden den blíž jaru než 13. února. :D Sama se už moc těším, až se dám do sepisování dalšího článku, který má zatím jen kostru, a připomenu si, co úžasného se v mém (obyčejném?) studentském životě všechno děje a jak prímové mám kamarády. Lidské i zvířecí, kteří mě nenechají zahálet a topit se v neštěstí a místo toho podporují moje milé šťastné dny svými ještě milejšími osobnostmi a úsměvy.

A protože chceme končit článek úsměvy, posledním obrázkem je tu Apllónův syn Will (při prokliku budete odkázáni na autora tohoto úžasného díla). Přeci jen, kdo jiný by mohl být usměvavější než syn slunečního boha. Čímž se tak nenápadně snažím udělat reklamu knižní serii od Ricka Riordana, kterou právě čtu.

Percyho Jacksona určitě znáte, tato serie má filmová zpracování dvou prvních dílů (Zloděj blesků a Moře nestvůr, ani jeden film se nepřehoupl přes 70%, co hůř nepřehoupl se ani jeden z nich přes hranici 60%). Naneštěstí se s knihami poměrně míjí a film vůbec nevyužívá knižní potenciál a už vůbec ne jeho humor, který nemá chybu! Mění charaktery postav, jejich vztahy mezi nimi a dokonce i "zaměstnání" postav. Vynechává důležité informace, které mi teprve po přečtení knih začínají i ve filmu dávat smysl.

Kašlete na film! Přečtěte si knihu, protože narozdíl od filmů, všechny knihy pana Riordana jsou v červených číslech a velice často se nachází nad 90% při hodnoceních! A to se rozhodně vyplatí! Dokonce i mě to přinutilo překonat své malé strachy a dopachtit se do knihovny, kde jsem se statečně (po pěti letech, bez vědomsoti, že je tu knihovna) zaregistrovala a vypůjčila si několik částí. Hltám to!

A o překonávání strachů třeba v příštím článku.
Pac.


 

Vánoční události

20. února 2017 v 12:44 | Hiroko von Rabersdorf |  Obyčejně
...
...poslední dobou se dějí věci, který se mi nelíbí, ale které asi nemůžu moc ovlivnit.
Nebo možná můžu, ale nechci, protože se mě týkají jen okrajově. Vlastně, jen tím, jaký mají na mě vliv. A ten vliv je nic moc. Popravdě pak nemám moc chuť na nic. A už vůbec na nějaké "hang out" s lidma, kterých se to týká.
Protože musím pořád dokola říkat "ale mě to nezajímá", "to je vaše věc"... Já to nechci řešit, přece nemůžu za to, jací k sobě lidi vzájemně jsou, jak se k sobě chovaj. To si musí srovnat sami ve své hlavě a já nechci poslouchat nic, co se toho týká. Zvláš ne proto, že stojím někde mezi. Nejsem soudce. A právě proto, že se děje tohle, snažím se a chci si připomenout něco pěkného, co se mi přihodilo. Už je to nějakou chvíli, ale i tak! Vánoce.
Vánoce miluju. Já vím, že spousta lidí kňourá a těší se až bude po těch hrozných svátcích. Někdo dělá Vánoce jen kvůli svým dětem. A pak jsou tu moji rodiče. Ti sice bručí, že vánoce v krámě začínají už v září, ale zároveň se těší na svátky jako takové. Na tu šňůru pohádek v televizi, na vonící cukroví a "rybišku". Těší se, až díky výmluvě "vánoce" uvidí celou rodinu. Těší se právě na rodinné návštěvy, které povětšinou znamenají "vyžrat sestru nebo babičku" a je sranda. Hrají se hry a povídá se o všem a v pozadí běží pohádky a stůl je plný cukroví a všechno to voní. Vánoce jsou prostě boží. Bez Vánoc by nebyl rok kompletní. Mám Vánoce ráda.
Ty letošní se obzvlášť povedly. Se správnou náladou mi pomohl můj vedoucí v práci a tři a půl hodiny jsme týrali ostatní zasmětnance vánočně laděnýma písničkama jako je třeba Jingle Bell Rock. Yay! Zrovna jsme spolu pracovali na stejném úseku, takže jsme si u toho i pěkně zabékali a zatrsali. Ačkoliv myslím, že někteří z nás měli opravdu slušný tik. Hehe.
A ačkoliv vánoce nejsou jen o dárcích, letos jsem byla z pár opravdu překvapená a nadšená. Samozřejmě můj top dárek jsou každoročně knihy, ale letos! Letos to můj tatínek překonal. Pracovní boty, tadááá!


















Boží ne? :D Krom bot jsem dostala ještě spoustu dalších věcí, jako model žraloka (kvík!), deku s Bezzubkou (kvík!) kopec knih (íík!, ale bez fotografie.. :D) a ponožky (aww <3)

Kromě toho, co jsem ale dostala se mi podařilo darovat i pár "home-made".. nebo aspoň vydřených věcí. Pro sestřičku kresba na tričko (za pomoci Nikolky, užasnýho překreslovače pidi obrázků, děkuju! :*) a pro Alexe hrníček s inspirovaným potiskem jehož výroba mě stála několik hodin nervů s vylepšováním kvality a nakonec se při zadávání návrhu všechno pokazilo a bylo třeba to vyjednat po mailu (děkuju hodné slečně, co to vyrobila, tak aby to správně vypadalo!, i když nemusela) S hrnečkem pózuje taky Alexandr, ale ten malý Velký Alexandr.


Tak... a to by bylo k tomuhle Vánočnímu článku (v únoru, haha..) všechno. Teď už mám rozepsaný článek, který se týká zase dalších, jak jinak než veselých, událostí. Doufám, že mi nebude trvat jeho sepsání měsíc, tak jako to trvalo u tohohle článku.
Ale...
Kdo ví...
Hauk. :D

Sníh a jiné starosti

17. ledna 2017 v 12:14 | Hiroko von Rabersdorf |  Obyčejně
Myslím, že člověk dospěje ve chvíli, kdy přestane mít rád sníh.
Jinak není možné, že na FB si každý druhý stěžuje, že venku sněží a já se raduju. Co je lepšího než prokřupat se čerstvým sněhem, postavit si sněhuláka a pozorovat, jak se Šklíbě dělají na chlupech břicha kuličky sněhu (a ještě větší sranda je, když je vykusuje ven) nebo jak se ta šílená černá kočka plíží sněhem a myslí si, že není vidět. Jo! FB, to je místo, kde si všichni a kdokoliv může stěžovat na cokoliv. FB dělá mezi lidma zlo, protože drby už nejsou drby a vidí je mezi sebou všichni, stačí dát "lajk". I proto se ho snažím využít spíš jako chatovací mísnost a informačních server. V tom je to super, člověk si může vybrat (relativně, bývalo to lepší), co se mu bude zobrazovat na zdi. U mě je to spousta sarkastickejch vtípků, informace z různych ZOO (nejen v České republice), knižní a psí news, Africký národní parky, Austrálie s jejíma zajímavostma a Japonsko. Japonsko a všechno kolem něj... jo a BJD, což je dneska už celosvětovka. Dřív to ale byla ryze asijská sranda. Určitě jsem toho spoustu vynechala. Tím "spoustu" myslím samozřejmě různé fandomy. Za všechny mě napadá třeba Harry Potter, což mě vede k mému včerejšímu výletu!
Někdy je docela dřina najít parťáka, který má čas, chuť a peníze... u kina pak nastává ještě jeden problém a to je věta: "No my jsme na tom byli..." bleh. Noa! však můžem jít znova. Pro mě se všechny tyhle tři problémy spojili do jednoho. Papá Fantastická zvířata, letos se v kině neuvidíme. A taky jsme se neviděli. Smutné... zázrak se ale stal právě včera! Přijela parťačka s časem, chutí i penězmi a navíc ten film neviděla! Jupí! Jako bonus film hraje pořád ještě dost kin (to je výhoda velkoměsta), takže jsme vyrazily! Muhahaaaaa! To byl osud a navíc sněžilo. (Plakát vypůjčen na CSFD...)


Moje málo k filmu. Hodnocení: překvapivě dobrý! Je tam jen pár chvil, kdy se člověk trochu nudí nebo nechápe (protože kouzelník drží v ruce hůlku, ale nepoužije ji! radši bude běhat jako trotl) a některé scény jsou zbytečně natažené (ačkoliv jsou akční, tak to možná nadšenec akce toliko nezaznamená). Hlavní postavy jsou zajímavé, mají svoje charakteristické rysy. Je tam spousta zvířátek a Mlokův kufr je stokrát lepší než Hermionina kabelka. :D Navíc je tam naprosto dokonalý mudla! Je to podle mě asi nejlepší charakter tohohle příběhu. Ostuda Rowlingové, bych skoro řekla. :D Mlok aka Newt za ním docela dost pokulhává a to i přesto, že on je tu "učitel". Možná je to tím, že je trochu ňouma a stydlín (hodně lidí mi tvrdí, že tenhle Mlok se chová jako autista, kdoví-) a i když má roztomilý úsměv a bezva koníček, nějak mi přišel takový všední, mudlovsky obyčejnej.
Naštvala mě klasika.... že se amíci, chovají jako amíci. Prvně vražděj a pak myslej. Proto se všechny mimozemský invaze, které začínají v USA vždycky zvrtnou. A taky mě zaskočil Depp jako Grindewald. Já jsem věděla, že tam je a věděla jsem, kdy tam bude. Ale stejně... moc mi tam nepasuje (a omlouvám se všem, co ho rádi. Ale je to starej, schlastanej pirát, ne kouzelník a už vůbec ne Grindewald).
Závěrem. Rowlingová tomu nedá spát a Fantastická zvířata prý mají mít pokračování (prý čtyři další filmy?!). Nevím, co tam chtějí dál tajtrlíkovat. Asi něco s Grindewaldem a tudíž i mladší verzí Brumbála? Nechám se překvapit a třebas do tý doby překousnu i Deppa, kterýho mám jinak hrozně ráda, ale tady ne. Promiň Johny.






A pak jsme šli kolem Hamleys...
BUM!
IRON MAN... tohle je jeho mladší bratr, měli i většího!
A pak jsem se šli kouknout dovnitř a ...

Douh!
Je to peklo nebo ráj?

<--- naštěstí nešel koupit.
Teda... ne za obnos, kterej máme.
Uf?!


 


Návrat návratů?!

15. ledna 2017 v 23:08 | Hiroko von Rabersdorf |  Obyčejně
Poslední dobou mívám pocit, že je všechno fajn... pak na prdlajs a pak zas fajn. Prostě (bezva) kolotoč.
Málo kdy mám teď možnost si někomu postěžovat a většina rozhovorů se nakonec neuděje, uděje v mojí hlavě a nebo je zažehnán fyzickou prací, aktuálně odklízením sněhu, což ale brzy taky skončí... sbohem vesnice, ahoj velkoměsto. Když jsem doma pomáhá mi v tom taky naše milovaná kočičí obluda Šklíba, o kterou se dá pořád starat (i když to není vždycky doceněno předením). Česat kožich, aby nedredatěl, mazlit, lovit nebo trénovat povely! No ano! Možná o tom jednou napíšu celý článek (je rozepsaný už skoro rok) i s fotkama a videem. Aktuálně je ale venku zima a nikomu se nechce v takovým počasí trénovat. Maximálně udělat pár blbinek za pamlsek a pak se zase stočit do klubíčka v teple kurníku. Na dokumentační fotografii třeba panáčkování.


Zkoušela jsem taky čtení, malování, psaní (tedy příběhů),... ale jsou to činnosti od kterých člověk myšlenkama celkem snadno uteče a pak se dostávám zpět k rozhovorům v mojí hlavě, které ale nejsou k ničemu. Možná je to tím, že jsou moc jednostranné. Haha.
A pak jsem si vzpomněla na blog, deníček.. co funguje už milion let a vlastně mi vždycky docela pomohlo napsat si sem, co pěkného se mi děje. Jen tak, pro připomenutí. A protože mně letos (už za pár měsíců) čekají státnice a snad úspěšný zakončení školní docházky titulem, ... uch, prostě budu rozhodně potřebovat připomínat, co pěkného se mi děje a ne jen to, jak co hodinu bulím nad patláním diplomové práce nebo překladem článku. Checht? Asi ne... Vůbec si nevybavuju, jak jsem psala diplomku a co hůř, nikde jsem si o tom nenapsala!

Ale o tomhle si možná napíšu... možná.

Muhahuhahuhaa.

Kvokání aneb strasti s Koko a jak jsme odkvokali

25. srpna 2015 v 16:59 | Hiroko von Rabersdorf |  Zvířetně
Tak se stalo, že se nám rozkvokala slepice plemene Lenghorn. Lehké plemeno, které téměř nikdy nekvoká. Pravda, pravděpodobně jsme si to tak trochu zařídili sami, když se slípce na běháku vytvořil abces (zvyšování teploty) a zrovna v té době jsme kvůli pracovnímu vytížení vajíčka z hnízd vybírali jednou max dvakrát denně. Koko si to tedy vyložila po svém a dala se do kvokání.
Každý chovatel ví (a nebo, když se mu slepice rozkvoká, tak se dočte) co taková radost do chovu přinese. A to tedy to, že kvokavka zhruba 3-4 týdny nesnáší (ale alespoň přepeří), zahřívá vejce na hnízdě a přináší do hejna chaos a šikanu (nekvokající se do kvokavky celkem rády pouští). Když se tedy slípka rozkvokala nám hledali jsme "zaručené rady" jak odkvokat, přičem jsme se dočetli celkem drsné metody, jak toho docílit "snadno a rychle". Zaručené věšení slepice v košíku do průvanu, ponořování do studené vody a další takové legrácky. Já jsem poměrně citlivý člověk a nechtělo se mi slepici oddělovat na celých několik dní a zároveň jsem jí nechtěla ubližovat nořením do studené vody nebo věšením do průvanu. A to nejen proto, že jsem citlivka a snažím se dbát na příjemné prostředí, ale i proto, že slepičky jsou úžasná zvířátka, která nám navíc snáší celoročně. Tedy noření do studené vody mi jako nejlepší forma vděku nepříjde.
Po přečtení různých zaručených receptů jsme se dočetli, že stačí slepici nechat vychladnout a zamezit jí přístup na hnízdo a krmit mimo kurník.
Naše kvoka tedy trávila noci v oddělené části kurníku dny pak polovičatě v oddělené části výběhu s jednou či dvěma kamarádkami a částečně ve výběhu u kurníku se všemi slípkami, kurní byl ale v době jejího pobytu uzavřený. Naštěstí nám slepičky snáší do druhé hodiny odpolední (později už ne), takže v tomto nebyl problém. Případně se kvoka v pozdějších hodinách oddělila, aby se ostatní slepice mohly "podívat" do kurníku.
Ve všech zaručený receptech psali o tom, že pomohou po jednom/dvou dnech (tedy jedné až dvou nocích). Nám při naší šetrnější metodě stačili tři noce. Pravdou také je, že jsme kvokání podchytili o něco později (+- dvou odkvokaných dnech), každopádně ani tak si nemyslím, že by tři noce byl nějak zdrcující výsledek oproti dvěma nocím. Chce to prostě víc trpělivosti, tak jako s každým zvířetem. :)